Otavská vinička

Na internetu se v nedávné době objevily informace o zajímavé metodě rozmnožování révy v minerální vatě. V principu se jedná o zakořeňování řízků, které jsou svým spodním koncem vloženy do provlhčené minerální vaty. Jedná se o stejný materiál, který se běžně používá ve stavebnictví pro tepelně izolační aplikace, nejčastěji pro zateplování zdiva. Výhodou minerální vaty je její vysoká nasákavost vodou, zároveň však i její vzdušnost a samozřejmě sterilnost.  Kromě zakořeňování rostlin, lze vatu výhodně využít pro jejich trvalé pěstování v hydroponii, nepotřebujeme k tomu totiž žádný půdní substrát.

Ve specializovaných prodejnách zahradnických potřeb, určených zejména pro pěstitele konopí, tzv. "growshopech", lze zakoupit několik typů a tvarů minerálních rohoží, uzpůsobených k zakořeňování i pěstování rostlin. Dočetl jsem se, že minerální vata prodávaná pro pěstební účely má poněkud jinou povrchovou úpravu, než běžná vata stavební, která je údajně méně nasákavá, neboť obsahuje určité antiadhezní složky. (Avšak přátelé, kteří už zkoušeli zakořeňovat i do obyčejné stavební vaty, hlásí, že to v ní funguje rovněž). Vata pro pěstitelské účely se prodává ve formě různě velkých sadbovacích kostek a nebo rohoží, ze kterých lze tyto kostky nožem jednoduše nařezat. Řízky révy se do kostek zastrčí svým spodním koncem a kostky se pak namočí do vody a nasáklé vodou se umístí do vhodné nádoby. Rašící kořínky prokoření skrz kostku ven. Takto zakořeněné révové řízky lze následně vysazovat do půdy.

Já jsem se rozhodl vyzkoušet trochu jiný způsob, resp. jinou variantu zakořeňování dřevitých řízků do minerální vaty, kdy nejsou použity velké sadbovací kostky, ale minerální drť. V suchém stavu má tato pěstební drť charakter malých kostiček, o velikosti přibližně 1 x 1 cm. Výhody spatřuji v menších pěstitelských nárocích na prostor, rovněž předpokládám, že kořínky zakořeněných řízků nezůstanou trvale vrostlé do kostek, což by mi nebylo moc sympatické. U drti by navíc mělo být dosaženo vyšší vzdušnosti v oblasti rašících kořínků, nežli je tomu u kompaktních sadbovacích kostek. Uvádí se, že při zakořeňování dřevitých řízků révy se kořenové zárodky vytvářejí nejlépe za přístupu vzduchu, což je při zakořeňování ve vodě silně omezeno. Proto očekávám, že u řízků zakořeňovaných do vaty by se měl vyvinout bohatší a silnější kořenový systém než u řízků, zakořeňovaných do vody.

Postupoval jsem takto:

• nákup minerální drti, objem 4 litry v suchém stavu
• namočení drti do vody na cca 24 hodin a současně dílčí snížení jejího Ph dle doporučení výrobce na hodnotu cca 5,5 (použil jsem k tomu kvasný ocet a k měření lakmusové papírky)
• vyprání drti v čisté vodě
• vložení mokré drti na dno do sklenic ve vrstvě asi 7 cm
• zapíchnutí připravených řízků do drti (příprava řízků k zakořenění je podrobněji popsána ZDE)
• sklenice s řízky umístěny do tepla na ledničku a skříň v kuchyni
• zahájení experimentu dne 4.4.2016, počet sklenic s vatou 4 ks, v nichž je umístěno celkem 21 ks řízků

Mokrá drť, připravená k použití

Řízky ve sklenicích s vatou

Abych tuto netradiční metodu zakořeňování porovnal s dosud používanou nejjednodušší a velmi spolehlivou zakořeňovací metodou "ve vodě", připravil jsem současně i několik dalších sklenic s řízky ponořenými do vody, konkrétně 7 sklenic s 63 ks řízků. V obou případech není použit žádný stimulátor růstu.

Průběh a porovnání zakořeňovacího testu "ve vodě" a "ve vatě":

Stav narašení řízků po týdnu

Kořínky se objevily na stěnách sklenice, 18. den

Spodní část řízků po vyjmutí z vaty - ideální velikost mladých kořenů k  přesazení do PETek s půdním substrátem 

Zakořeněné řízky jsem vyjmul ze sklenic s vatou a vzájemně je od sebe oddělil tak, že jsem nejprve sklenici zalil vodou a pak jsem opatrně všechny řízky vytáhl současně ven. Voda totiž slehlou vatu "načechrá a rozvolní". Je vhodné, aby použitá sklenice neměla zúžené hrdlo. To mě před tím nenapadlo, ale teď už budu chytřejší. Přes zúžené hrdlo se totiž mokrý chuchvalec vaty, prorostlý křehkými kořínky dost špatně provléká. Když je celý svazek řízků ze sklenice venku, lze už celkem snadno jednotlivé řízky z kousků vaty vyvléci a od sebe oddělit, aniž by se jejich křehké kořínky polámaly. Myslím, že je třeba vyjmout řízky ze sklenice včas, jakmile se kořínky objeví u její stěny. Jinak by příliš dlouhé kořínky ve vatě vzájemně prorostly, zakroutily by se a jednotlivé řízky by již šetrně od sebe oddělit nešlo. 

Zakořeňovací pokus pokračuje dál ...

U stěn PETky (od modré Magnesie) se objevily bílé kořínky, což je neklamný signál úspěšného zakořenění v zemině a zdravého vývoje sazenic

Závěrečné zhodnocení

Mým záměrem bylo vyzkoušet poněkud netradiční zakořeňovací metodu, s níž jsem neměl žádné zkušenosti. Přiznám se, že jsem k ní původně byl poněkud skeptický, neboť dosud používaná zakořeňovací metoda "do vody" se mi jevila jako velmi spolehlivá a celkem bezproblémová. Proto jsem v úvodu do minerální vaty pro jistotu uložil jen menší část vzácných řízků. Očekával jsem, že výsledek porovnávacího testu dopadne plus minus remízou, čili bez výrazných rozdílů ve prospěch jedné, či druhé metody a že díky jednoduchosti i nadále a spokojeně zůstanu u své dosavadní osvědčené zakořeňovací metody ve sklenicích s vodou.

Jenomže už přibližně po třech týdnech bylo zřejmé, že kořeny se v provzdušněné vatě vytvářejí rychleji než ve vodě a hlavně, že se v ní oproti vodě cítí lépe, jsou hustší, silnější a vitálnější. Proto jsem, takříkajíc za pochodu, přehodil výhybku, nedokončil jsem původně zamýšlené objektivní srovnání obou metod až do konce a začal jsem místa ve sklenicích s vatou, uvolněná po již zakořeněných řízcích využívat pro další řízky z vody, které dosud nejevily známky rašení kořínků. Takže ze sklenic s vodou se řízky začaly postupně stěhovat do sklenic s vatou. Proto můj experiment nemá statisticky průkaznou hodnotu, ale to nevadí.

Rychlý vývoj kořenů ve vatě názorně ukázal, jak přínosná a blahodárná je přítomnost vzduchu v oblasti zakořeňované části řízků. Přiznám se, že v minulosti se mi při zakořeňování do vody občas stávalo, zejména když jsem ve sklenicích ponechal řízky příliš dlouho a nevěnoval se včasné výměně kalící se vody, že špičky kořínků začaly hnědnout a uhnívat. Takový stav znamenal prakticky konec vývinu kořínků a potřebu nového - opakovaného zakořenění, které už jen málokdy dopadlo úspěšně. Je pravděpodobné, že příčinou byla asfyxie, což je nedostatek vzduchu v oblasti kořenů, přičemž některé odrůdy mohou být vůči tomuto negativnímu vlivu citlivé. Proto jsem nyní udělal změnu a řízky kořenící ve vodě, na kterých se již vytvořily vizuálně patrné zárodky kořínků (např. podélné praskliny, vystupující bílé špičky ze dřeva, tvorba bílého kalusu, atd…) jsem raději vždy z vody vyjmul a na závěrečnou fázi přemístil do dvou sklenic s mokrým agroperlitem. Zde byly podobně příhodné podmínky jako ve vatě, tedy teplo, vlhko a hlavně zmiňovaný dostatečný přístup vzduchu. Takže obě perlitové sklenice se staly jakýmsi inkubátorem k "dopékání" nastartovaných řízků z vody. A fungovalo to úspěšně.

Pokud bych měl porovnat účinnost zakořeňování ve vatě a v perlitu, tak zde velký rozdíl nevidím, podmínky asi budou velmi podobné.  Ovšem s vatou ve formě drobných kousků (drti) se mi pracovalo lépe a pohodlněji, než s perlitem. Nebyl problém zakořeněné řízky z vaty vytáhnout, navíc vata se při tomto aktu zároveň vyprala a pak jsem ji mohl opětovně vložit do sklenic a použít jí pro další řízky. S perlitem byla tatáž procedura trochu komplikovanější v tom, že perlit je velmi lehký a v mokrém stavu je "lepivě neposedný", což se projeví jeho nežádoucí snahou být přítomen naprosto všude a přichytávat se kamkoli, kde je to nejméně potřebné, na ruce, pracovní nástroje a nádoby, pracovní stůl, dřez, … no, co mám povídat. Vata je v tomto ohledu poslušnější. Takže si velmi rychle získala mé sympatie a předpokládám, že po jejím vysušení si ji pěkně uložím do sáčku a v příštích letech ji použiji pro další zakořeňovací pokusy. V případě potřeby lze malé kostičky vaty snadno nakrájet z větší desky (rohože) nožem.

Naprostým suverénem a rychlostním rekordmanem v zakořeňování se letos ukázala odrůda Sensacija. Prostě, v tomto ohledu byla senzační. Naopak nejdéle si sklenicích s vodou  poležel (kupodivu) Solaris, kterému se vystrčit kořínky dost dlouho nechtělo. Ale nakonec se nechal také přemluvit, zejména poté, co se i proň v závěru uvolnilo místo ve sklenicích s vatou. Ve vatě snadno a velmi rychle zakořenil i jeden zkušební řízek Vostorgu, což jak je známo odrůda, která mívá se spolehlivým zakořeňování problémy.

Byl bych nerad, aby toto mé hodnocení vyznělo pro metodu "zakořeňování řízků ve vodě" zcela negativně. Stále platí, že se jedná o vysoce spolehlivou metodu a její nespornou výhodou je její jednoduchost a nenáročnost na vybavení a prostor.  Jsem přesvědčen, že výrazná většina mých letošních řízků by zdárně zakořenila i ve sklenicích s  vodou, i když termínově později, možná o týden, dva, ...? Pokud si však někdo chce s řízky trošku pohrát, anebo chce mít maximální jistotu zakořenění vzácného materiálu, nechť zkusí vatu nebo perlit.

Na závěr bych rád poděkoval panu Milanu Peničkovi, pěstiteli – kolegovi  ze Středního Slovenska, za jeho aktivní veřejnou prezentaci a neúnavnou popularizaci metody zakořeňování révy vinné v minerální vatě.

(Závěrečné foto – školkové nadělení)