Otavská vinička

V jisté malé vesničce na pomezí Jižních a Západních Čech stála stará, provlhlá, děravá a opuštěná chaloupka, celá zarostlá trním a kopřivami. Protože nám jí bylo hrozně líto, rozhodli jsme se, že si ji vyspravíme a budeme v ní bydlet. Zaplatili jsme za ni pár našetřených korun a dali jí jméno Zříceninka. Přihodilo se to na konci zakulaceného roku 2000. Slastná léta mého paneláčnického zahálení tím skončila a pojem "volný čas" upadl v zapomnění. Nastaly časy lopotné.

Když jsem začal Zříceninku vysvobozovat z těsného obklíčení houštin, narazil jsem u štítové zdi stodoly na jakési podivné křovisko. Takové jsem tady v okolí dosud nikde neviděl. Tlustá ramena i dlouhé tenké šlahouny se vzájemně proplétaly do strašidelně hustého propletence. Jakožto částečně kvalifikovaný květináčový zemědělec jsem se ihned pustil do podrobného ohledání se snahou onu záhadnou rostlinu identifikovat. Mé podezření padlo na … víno! Ale proboha, co by tady, v kraji jablek a brambor dělalo? Dotazem u sousedů ale má domněnka nebyla vyvrácena, nýbrž potvrzena:  "Jo, rostou na tom hrozny"!

Od tohoto památného okamžiku, jako by se nad naší chaloupkou trvale rozsvítilo sluníčko a začal nad ní vát teplý dech mé rodné Jižní Moravy.  Padlo jasné rozhodnutí: na rozdíl od jiných podřadných křovisek, tenhle ušlechtilý keř zde zůstane a my budeme pěstovat víno!

Jenže jak? Bylo mi jasné, že našemu starému révovému invalidovi u té zdi bez lidské pomoci určitě není moc dobře. Tenkrát jsem o révě samozřejmě nevěděl vůbec nic, snad jen to, že se "víno střihá". A tak jsem se z jara odhodlaně do toho houští vrhl s nůžkami a pilkou, pevně zaklesnut do rozvrzaných štaflí. Jako Bajaja při statečném souboji s dvacetihlavou saní, jsem se metodou intuitivního řezu pustil do lítého klání s jeho nekonečnými chapadly. Domorodí obyvatelé, jdoucí náhodně kolem, se tu a tam pozastavili, zvědavě chvilku pokukovali a pozorujíce mé počínání se optali: "A takhle se to jako správně střihá"? Já na to: "Jo, jo, takhle"! Hm, hm, kroutili hlavami domorodci.

Kupodivu, na keři se ten rok objevily hrozny a bylo jich docela hodně! Dozrávající, zprvu zelené hrozínky se koncem léta postupně obarvily do červena a pak s postupujícím podzimem až do barvy tmavě modré. Bobulky nebyly sice nijak velké ani příliš sladké, spíše takové sladkokyselé nebo přesněji trpce-nasládlé, ale to mi nevadilo, vypěstování svých prvých hroznů jsem považoval za výrazný vinařský úspěch. I zatěšil jsem se na příští vinařskou sezonu, doufaje, že přinese trochu víc sluníčka, hrozny tak lépe dozrají a i díky mé svědomitější péči budou bobule větší a sladší.

V úvodu nového roku jsem keř opět podle oka přistřihl a on na podzim přinesl další úrodu. Hroznů zase bylo hodně, ale oproti mému očekávání nijak výrazně nezesládly ani se nezvětšily. Začal jsem tušit, že pěstuji nějakou moštovou odrůdu s dlouhou vegetační dobou, která asi bude mít problém v našich drsných pošumavských podmínkách slušně dozrát. Od souseda, bodrého pamětníka, jsem se dověděl, že to víno na zdejší zdi roste už dlouhé desítky let, že si je pamatuje ještě jako malý kluk a dovezl ho snad už prý bratr původního majitele po válce odněkud ze Slovenska, kam tenkrát jezdil za prací.

Postupem času jsem zjistil, že s původní odrůdou opravdu žádnou díru do světa neudělám a lepší zralosti u ní bez pomocného přitápění nedosáhnu.  I napadlo mě ji vyměnit za nějakou jinou, lepší. Začal jsem snít a dumat o krásných velkých hroznech, na kterých si člověk pochutná podobně, jako na těch, které kupujeme v obchodech. Na jaře roku 2004 jsem v poštovní schránce mezi reklamními letáky objevil lístek s nabídkou ovocnářských výpěstků firmy JUKKA, která tehdy objíždívala se svou dodávkou a přívěsným vozíkem český venkov a dychtivým zahrádkářům prodávala mladé stromky a sazenice rostlin. Kromě jabloní, hrušní, třešní, angreštů, které mě tenkrát skoro nezajímaly, jsem v nabídce objevil i … révu! Když prodejce v onen dubnový den se svým povozem dorazil až na naši náves a já si netrpělivě vystál mírně nervózní frontu (s obavou, aby se i na mě proboha dostalo!), jsem, když na mě konečně přišla řada, prodavači přednesl následující, předem pečlivě připravenou žádost: "Chtěl bych prosím tři odrůdy. Jednu bílou, druhou červenou a třetí modrou,   … máte"? Totiž přesně tři keře by se mi tam k té štítové zdi vedle sebe pěkně vešly. Prodavač zamračeně přikývl, zanořil se do útrob vozidla a po chvilce vynesl na světlo tři úhledné plastové sáčky se sazenicemi. Na barevných popiskách uvnitř sáčků se skvěly krásné velké hrozny mnou očekávaných barevných odstínů a pod nimi uvedeny tyto názvy: Diamant, Chrupka červená, Vitra.  Odcházel jsem plně spokojen.

Ještě tentýž den odpoledne jsem zakoupené sazenice pod štítovou zeď vysadil, přesně podle připojeného obrázkového návodu. Pak jsem chodil netrpělivě pozorovat, jak rostlinky začínají postupně rašit a růst, občas jsem je zalil. Také jsem si koupil odbornou publikaci, pojednávající o pěstování révy, tenkrát byla u nás v prodeji jediná, jmenovala se Pěstujeme révu vinnou, od pánů Krausů. Něco jsem z oné útlé brožurky pochopil, něco moc ne, ale základní kámen vědění byl tímto položen. V následujícím roce jsem nad keříky vybudoval pevnější opěrnou konstrukci, po které se mohly výhony lépe pnout.

Tuším, že to bylo v zimě roku 2006, kdy uhodily silné mrazy pod 20°C, které zapříčinily, že Diamant mi celý vymrzl a na jaře začal rašit znovu od paty keře. Naštěstí Chrupka s Vitrou mráz zdárně ustály a přinesly prvou úrodu v podobě několika nadějných hroznů. Sláva, povedlo se! Přímý zásah vinařské choroby do mé osoby byl touto událostí asi definitivně dokonán. A pak už to šlo se mnou rychle z kopce. V následujících sezonách přinesl úrodu i Diamant a vinařské zážitky, jak příjemné, tak i ty nemilé se začaly hrnout jeden za druhým. Keře rostly, sílily a na nich, světe div se … hrozny! Aby té radosti nebylo zas až tolik, začaly se objevovat a vynořovat i neradosti a já se začal prakticky seznamovat a potýkat se všemi existujícími révovými nemocemi a škůdci, postupně jsem také zjišťoval, že Červená chrupka není Červenou chrupkou, ale nějakou jinou odrůdou.  Ale hlavně jsem začal toužit po rozšíření počtu odrůd, protože jen tři je málo, s čímž vyvstal zásadní problém "kam s nimi?!". No kam, přece  za dům, na zahradu, tam se nějaké volné místo jistě najde. Tak jsem si přikoupil další odrůdy, konkrétně Prim, Vostorg, Kodrjanku a Nero, které v tehdejší době byly u nás chváleny za svou vysokou odolnost proti plísňovým chorobám (což se časem potvrdilo jen částečně). A v této době, někdy kolem roku 2008, kdy jsem začal vysazovat rostliny i na venkovní nechráněná místa, jsem se poprvé setkal s mým největším budoucím nepřítelem, se kterým válčím dodnes a válčit bohužel navždy budu. Tím nepřítelem jsou jarní mrazíky, které dokážou nadějně rozběhnutou pěstitelskou sezonu silně přibrzdit anebo dokonce rázně a nekompromisně ukončit již v květnu. Je to věru velmi obtížný soupeř. Nedá se nic dělat, musím jej brát a beru jako povinnou daň za svou troufalost pěstovat teplomilnou rostlinu v podhorském kraji, kde králem všeho ovoce odjakživa bývalo, je a navždy bude obyčejné jablko.

Postupem času se má viniční nemoc plně rozvinula a zasáhla nejdůležitější tělesná centra, kde se zapouzdřila do latentně chronického stádia, takže se jí už vlastními silami vůbec nedokážu bránit. Proto jsem byl nucen provádět další neuvážené kroky. Například pořizovat další a další odrůdy, vysazovat je všude, kam se dá, na zahradu naši, na zahrady veškerého moravského příbuzenstva i zahrady místního sousedstva. Čím více to všemožně rostlo, tím více jsem musel zápolit s nedostatkem času, abych to, co jsem různěkam nasázel, dokázal také řádně opečovat. A do toho ještě ten boj s leností. No hrůza! Naštěstí jsem se postupně seznámil s některými lidmi, kteří zápolí s podobným postižením a problémy jako já a kteří tomu, na rozdíl ode mne i docela rozumí a proto mají slušné pěstitelské výsledky. Jsem rád, že v tom nejsem sám.

A takto nějak se časem v mé hlavě zrodil nápad s Otavskou viničkou.