Otavská vinička

Před třemi lety jsme si s kamarádem Mirkem krátili dlouhou nudnou zimu tím, že jsme nezávisle na sobě konali pokusy s výrobou vlastních štěpovaných sazenic. Naší snahou bylo, aby připravené podnožové řízky nejprve pevně srostly s roubem a pak i zdárně zakořenily. Každý z nás tento úkol řešil "po svém". Mirek, jak u něj bývá zvykem, na to šel téměř vědecky, vše důkladně nastudoval a vyrobil si k tomu elektronicky ovládanou ohřívací aparaturu, pomocí které se snažil nasimulovat podobné podmínky, které jsou používány u profesionálních producentů. Já, známý spekulátor a lenoch, jsem do toho rozhodně nehodlal investovat tolik času a úsilí jako Mirek. Rozhodl jsem se tedy pro vlastní "studenou cestu". Předpokládal jsem, že mi podnože s rouby srostou i bez přídavného ohřevu a že k tomu budou stačit teploty, které panují u nás doma v kuchyni nad spíží a ledničkou, což je tradiční místo, kde k nelibosti manželky každoročně a celkem úspěšně zakořeňuji řízky…

Původní představy byly optimistické, avšak výsledky nevalné. Ačkoli jsem to zkoušel několika různými způsoby, které zde z úcty k drahocennému času čtenáře nebudu šířeji popisovat, rouby s podnoží mi nechtěly za žádnou cenu korektně srůst.

 Příprava spojení podnožového řízku s roubem - anglická kopulace

Na styčných plochách se po delší době srůstu vytvořily maximálně jen drobné korové kalusy, ale dřevo se nikdy vzájemně nespojilo a nesrostlo. Takže u mne propadák. Překvapením však bylo, že k uspokojivým výsledkům nedošel ani kolega Mirek, přestože u něho byly předpoklady k úspěchu rozhodně lepší, než u mne. Něco bylo špatně. Ale co? Z těchto pokusů jsem si odnesl poznatek, že révové dřevo řízků srůstá velmi neochotně a potřebuje k tomu dodržet přesný technologický postup, jehož veškeré potřebné detaily jsme neznali. Stále mi však vrtalo hlavou, jakpak to asi dělali naši předci, kteří koncem 19. století začínali válčit s révokazovou kalamitou a kteří tenkrát ještě určitě neměli tolik zkušeností se štěpováním révy (k němuž předtím v podstatě nebyl důvod) a neměli k němu ani vhodné technické prostředky, které běžně můžeme využívat dnes, například teploměry, termostaty, spínací relé, topná tělesa, atd. … 

V profesionálních velkovýrobních podmínkách se štěpování na odolné podnože provádí ustáleným postupem a klíčem k úspěchu je zejména časově řízená teplotní stratifikace roubovanců ve vlhkém prostředí s optimálním Ph. Kompletní postup probíhá přibližně v následujících fázích:

• odběr podnožových řízků a řízků ušlechtilých odrůd (časově spadá do závěru roku)
• roubování (zimní období roku ÷ předjaří)
• teplotně řízená stratifikace roubovanců ve vlhkém prostředí (předjaří)
• srůst podnože s roubem (předjaří ÷jaro)
• venkovní výsadba roubovanců do révové školky (pozdní jaro)
• zakořenění a jednoletý vegetační cyklus sazenice (léto ÷ podzim)
• podzimní vyorávka a uskladnění (podzim)
• distribuce k zákazníkům (podzim, jaro)

Od okamžiku, kdy jsou z matečných keřů nařezány a odebrány řízky, až do okamžiku prodeje hotových sazenic zákazníkům tedy uplyne přibližně jeden rok až rok a půl. Tímhle efektivním způsobem to ale asi před více než stoletím průkopníci metody roubování evropských odrůd na americké podnože přece nemohli dělat. Alespoň ne v počátcích, než bylo dostatečně a přesvědčivě prokázáno, že tato metoda je jako jediná v boji proti révokazu účinná. Myslím si tedy, že oni museli zkoušet roubovat na již důkladně zakořeněné podnože, které rostly na konečném místě ve vinici. V takovém případě je totiž ujímatelnost štěpů podstatně spolehlivější a na rozdíl od řízků roubovaných "v ruce" k tomu není třeba vytvářet ony umělé specifické podmínky.

Jak jsem zmínil v úvodu, od doby mých prvých nesmělých pokusů vypěstovat si vlastní sazenice uběhly tři roky. Mezitím se mi začala vinička zvolna plnit novými přírůstky, až to postupně došlo do stádia, kdy k výsadbě zbývají už jen poslední volná místa v její horní části. Zde je však nejméně kvalitní půda. Při vyschnutí je velmi tuhá a vrstva kvalitnější ornice na téměř nepropustném podloží je tenká. Navíc v těch místech před časem rostly staré ovocné stromy, které jsem vykopal, abych uvolnil místo révě. Půda zde tedy bude i vyčerpaná a na živiny chudá. Co s tím? Pracně kopat hluboké brázdy a vyměnit v nich zeminu za novou? Safryš – to je moc práce! Navíc není čas a ještě k tomu ta lenost! A jak jsem tak o tom dumal, dostal jsme nápad to vyřešit jinak, netradičně: u baráku mi přece roste americká podnož ES15-53, dar přítele Bred-ika. Roste jako divoch, je to taková "Adéla ještě nevečeřela". Oproti poblíž rostoucí Binově, což je klon známé, středné vzrůstné podnože SO4, je odhadem 2÷3 x vitálnější. Šlahouny mívá jak "trubky od záchoda" a utlačuje vedle rostoucí keře jako nenažraná krakatice. Tak holka, konečně mám pro tebe užitečné uplatnění, abys mohla předvést, co dokážeš. Půjdeš do "betonu"!  A na tebe naroubuji slaborůstné mošťáky, jejichž kořeny by v něm jen útrpně živořily.

Plán je zhruba následující:

• jaro 2017: zakořenit řízky podnože ES 15-53
• jaro 2017: tyto podnožové sazenice vysadit do čtyřlitrových kontejnerů
• léto 2017: dle síly letorostů z podnoží na ně buď naroubovat odrůdy anebo to odložit o rok
• zima 2017/18: přezimování sazenic v kontejnerech

Optimistická varianta: vysazení roubovaných sazenic do viničky na jaře 2018

Realistická varianta: vysazení roubovaných sazenic do viničky na jaře 2019

Karastrofická varianta: pokus ztroskotá z důvodu neočekávané události(-í)

Cíl:           - vyrobit si vlastní štěpované sazenice

                - vyzkoušet podnož ES15-53 v těžkých půdních podmínkách

                - porovnat vlastnosti pravokořenných a štěpovaných keřů shodné odrůdy

Tolik tedy smělé úvahy a plány. Další dění a reálné výsledky pokusu zde budu uveřejňovat postupně reportážním způsobem, ať to dopadne, jak to dopadne.