Jdi na obsah Jdi na menu
 


Zmrtvýchvstání...?

13. 7. 2017

Následující článek, prozatím s otevřeným koncem, pojednává o schopnosti a snaze pravokořenných sazenic (tedy nikoli roubovaných) vyrašit i po úplném vymrznutí všech pupenů.  

 

V dobách svých vinařských začátků, když jsem si pořizoval první drahocenné stolní odrůdy, jsem se potýkal s problémem jejich relativně častého úhynu. To se stávalo až po jejich vysazení do volné půdy a zdárném průběhu celé první vegetační sezony. Sazenice nevyrašily buď po prvé tuhé zimě, pokud v ní uhodily silnější holomrazy, ale mnohem častěji se to stávalo po vlně jarních mrazíků už v započatém druhém vegetačním roce. Jarní dubnové až květnové mrazíky bývají v naší podšumavské oblasti velmi časté. Chce se mi dokonce napsat, že jsou zde pravidlem. Jaro bez mrazíků u nás, to je jako velbloud bez hrbů. Prakticky jde jen o to, kdy uhodí, jak budou silné a kolikrát se během uvedeného období zopakují. Pokud jsou již sazenice narašené, bývají následky takových mrazů vážné. Zelené tkáně narašených pupenů, či letorostíků kompletně uschnou a mrazivým atakem vystresované a oslabené sazenice jsou nuceny ze zbylých zásobních látek vyvolat proces opakovaného nového rašení. Jsou-li letorosty hlavních pupenů zničeny, nastupuje proces sekundární rašení ze záložních oček, které se nacházejí v těsném okolí oček hlavních. U různých odrůd a jednotlivých sazenic bývá schopnost sekundárního rašení ze záložních oček různá. Záleží to na zdravotním stavu a vitalitě sazenice a také na schopnosti dané odrůdy produkovat podočka na réví. Ovšem přijde-li další vlna mrazíků, při které jsou zničena i tato očka záložní, sazenice prakticky již nemá odkud vyrašit. Na jednoletém internodiálním dřevě réví totiž žádná záložní očka nejsou, ta se zde vytváří až u víceletých rostlin, které je pak mohou v případě podobných kritických situací efektivně využít. Jednoleté sazenice však takovou možnost nemají.

Pokud takto sazenici vymrznou pupeny, následuje pozvolné uschnutí i jejích loňských výhonků a celá nadzemní část rostliny prakticky přestává jevit známky života. Avšak její kořeny, které obvykle nejsou zasaženy mrazem takové intenzity, mohou být stále životaschopné. To jsem zjistil, když jsem kdysi vytáhl tyto zdánlivě neživé sazenice ze země, abych se podíval, zda příčina problému jejich postupného zaschnutí není náhodou právě v jejich v kořenech. Několikrát jsem se i pokoušel tyto uvadlé sazenice resuscitovat namočením kořenů do vody, jejich následným zasazením do velkých květináčů se starostlivou péčí a zálivkou, avšak vždy bezúspěšně. Obvykle na přelomu července a srpna jsem své snažení vzdal a tyto neživoucí sazebnice drahocenných odrůd vyhodil. Již tenkrát jsem si ale všiml jistého zajímavého jevu, o kterém píšu v následujícím textu, ale nevěnoval jsme mu dostatečnou pozornost.

Svůj problém s jarními i zimními mrazy a  jimi zapříčiněnou zvýšenou úmrtností sazenic jsem pak začal řešit tím způsobem, že jsem sazenice v celém prvém roce ponechal ve větším květináči a do volné půdy je vysadil až druhým rokem. Sazenice tak mohly být v případě ohlášených mrazů včas uklizeny do sklípku. Dvouleté sazenice již mrazy i mrazíky dokázaly překonávat celkem zdárně.

V loňském roce (r. 2016) mě ale postihla jakási shánčlivá mánie, v jejímž důsledku jsem si přes zimu opatřil značné množství nových stolních odrůd. K nim jsem si ještě potřeboval namnožit několik kusů moštových, z čehož po jarním zakořenění řízků vzniklo více než 70 nových sazenic.  Kam ale s nimi? Do květináčů jako obvykle? Ne, to byla nereálná představa. V mých amatérských hobby podmínkách bych se celý rok o takové množství sazenic odpovědně starat asi nedokázal a ani bych se o ně starat nechtěl. Rozhodl jsem se proto více než polovinu z celkového počtu nových sazenic vysadit rovnou ven, hned po jejich zakořenění. Přesně tak, jak jsem to dělával dříve, i přes předešlé negativní zkušenosti s nespolehlivou životaschopností takových rostlin. Určitou roli v tomto rozhodnutí hrálo i to, že obě předešlé zimy byly velmi mírné a vlídné. Přece když máme to "globální oteplování", tak povinně musí být teplá i zima následující, že. Do tradičních květináčů tak putovaly jen rostliny záložní, představující duplicitně bezpečnostní rezervu za vysazené rostliny vzácných nových stolních odrůd. To pro případ, kdyby se náhodou jejich odrůdovým sourozencům, vysazeným rovnou do přední bojové linie, během roku něco nekalého přihodilo.

Během léta a začátku podzimu vysazené sazenice normálně vegetovaly, pominu-li, že jsem je musel kvůli značnému suchu občas zalévat a že některým z nich pak koncem sezóny vrcholovou část ukousla zabloudivší mlsná srna. Pak přišla studená zima 2016/17 a s ní i více než měsíc dlouhé mrazivé období s minimálními teplotami kolem -20°C. Sněhu bylo u nás v tomto období pomálu. Psalo se dokonce o tom, že to byla nestudenější zima za posledních "X" let, už si nepamatuji, jestli za 10, 50 či 100. Prostě, byla to zima jako řemen, zima jak má být. Pak nastoupilo jaro relativně teplým březnem a téměř tričkovým začátkem dubna. Réva na to zareagovala probuzením a intenzivním rašením. Jenže přibližně polovina z loňských vysazených sazenic známky zřetelné života neprojevila. Jejich očka totiž byla po zimě zcela vymrzlá. K mému překvapení se to ale týkalo pouze nových stolních odrůd z východu. Například stejně staré sazenice moštových odrůd Solaris a Platovskij zimu přežily bez viditelné újmy. Následné mrazíky, které několikrát zaútočily od poloviny dubna  už na uvedeném stavu mnoho nezměnily.

Pak se chladné období jara rázem přehouplo do teplého léta a některé z dosud polomrtvých sazenic začaly překvapivě rašit. Takových ale byla jen menšina. U neživoucího zbytku sazenic jsem už byl smířen s tím, že počkám ještě přibližně do konce června a pak je vyryju a na jejich místo vysadím připravené květináčové zálohy. Jenomže do tohoto rozhodnutí opět, jak jinak, zasáhla matka příroda. Všiml jsem si totiž, že těsně nad zemí se u některých neživých sazenic pod odchlipující kůrou začínají objevovat zvláštní zduřelé útvary, jakési nádorky, či zduřené bulky. A že jejich povrch je zelený.

dscn0684.jpg

(další dokumentační fotky s lepším rozlišením ve fotogalerii pod článkem)

To prakticky znamená, že rostliny jsou stále živé a jejich kořeny vytrvale pracují. Ony tlačí mízu nahoru do nadzemní části. Ale zde už nejsou žádné živé pupeny, které by dokázaly vyrašit, takže se energie proudící z kořenů začíná přetvářet do nové dřevní hmoty. A ta se ukládá do živých částí réví, ze kterého byly nastřihány řízky. Výsledkem je zbytnění a nádorovité tloustnutí těla sazenic. Je otázkou, zda v rámci tohoto procesu dojde i k vytvoření náhradních oček, které jsou u víceletého révového dřeva běžné…

V každém případě ty rostliny ještě žijí a svůj statečný boj o holý život ještě, zdá se, zdaleka nevzdaly. A když se tak vehementně snaží, bylo by ode mne určitě vůči nim příliš kruté, abych jim tuto jejich pracnou snahu o záchranu života pomocí rýče či motyky šmahem překazil. Rozhodl jsem se tedy, že některé "bradavičnaté sazenice" nechám na pokoji a budu dál sledovat, jak se situace vyvine. Je možné a já v to optimisticky doufám, že během letošního roku si tyto rostliny vytvoří v záhybech nově narostlého dřeva dostatečný potenciál pro zdárné vyrašení v příštím roce. Anebo dokonce už v letošním? Pokud by to tak fungovalo, mohl bych pak radostně povyskočit a hlasitě zvolat:

"Heuréka! Každá pravokořenná sazenice, která zmrzne a nad zemí skoro celá uschne a Vy se jí už chystáte vystrojit smuteční rozlučku, ještě nezahynula. Ona znovu brzy ožije!!!"

•  •  •

 

Uplynul přibližně jeden rok, máme tu jaro 2018, konkrétně 22. květen, vše se zelená a vesele raší. A jak vypadají pokusné sazenice se zelenými nádory po zimě, která nebyla příliš mrazivá a pouze jednou klesla teplota až k -20°C? Probudily se k životu, a vyrašily z jejich nádorků nové životaschopné letorosty?

Nevyrašily a sazenice vypadají špatně! Všechny, do jedné, jsou nad zemí úplně suché, včetně nádorků. Mnohé z nich se dokonce společně s povrchovou borkou ze dřevitého řízku slouply a samovolně odpadly. Z počtu osmi experimentálních sazenic se k životu na jaře neprobudila ani jediná. Když jsem je z půdy vyryl, zjistil jsem, že jejich kořeny jsou sice na řezu ještě živé, ale pokud uschnula kompletní nadzemní část, perspektivu a naději na jejich znovuvzkříšení už nevidím. Takže tento experiment považuji na ukončený s negativním výsledkem. Naděje  zhasla. Naštěstí mám za všechny pomřelé sazenice květináčové zálohy. Ale jak se říká, vše špatné je k něčemu dobré a platí to i v tomto případě. Získal jsem totiž novou cennou zkušenost, že když jednoletá sazenice po zimě nevyraší a přestože pak dlouho předstírá svoji životaschopnost, je pošetilé se snažit ji dál skrápět živou vodou a čekat až se zazelená.

Co jednou zvadne, k životu se nevrátí. Fňuk!

 

(Pravděpodobně jinak by to dopadlo u starších, víceletých keřů s velkou zásobou dřeva v kořenové části. Ty dokážou vyrašit i z kořenů po totální amputaci vrchní části. Ale to je jiná epizoda).

 

Náhledy fotografií ze složky Zmrtvýchvstání...?

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

Zatím nebyl vložen žádný komentář